Pamatuji si, kdy jsem dostala své první auto. Bylo to takové malé auto. A bylo hnědé. A pamatuji si, že se mi vůbec nelíbilo. A taky se musím přiznat, že jsem se velmi styděla v něm jezdit. Teď nicméně ale jiné auto jsem neměla. Toto auto bylo navíc velmi staré a bylo po mém tátovi. To auto mělo asi patnáct nebo dvacet let. Takže si jistě dokážete představit, jaká to byla šunka. Anebo přímo popelnice. To je už jedno teď šunka nebo popelnice. To je úplně jedno, protože auto bylo prostě katastrofální. Opravdu jsem se za něj styděla. A víte tedy jak jsem jezdila? Když jsem někam potřebovala jet, tak jsem auto zaparkovala někde na odlehlém místě. Na takovém místě, kde nikdo moc nikdy nechodí. Tam, kde je malá pravděpodobnost, že někoho nepotkám.
A dařilo se mi to asi tak necelý půlrok. Potom se to stalo. Parkovala jsem někde za dětským hřištěm. A víte, myslela jsem si, že u dětského hřiště nebude někdo dospělý. Tedy sice dospělý ano, ale ne nějací moji kamarádi. Ale stalo se pak. Bohužel zrovna když jsem vystupovala ze svého škaredého auta, tak mně uviděli my dva spolužáci.
A opravdu se mi začaly strašně smát a já jsem se potom styděla jít do školy. A jakmile jsem vešla do třídy, tak se spustil velký smích. Samozřejmě, že všichni věděli, jaké mám auto. Za auto jsem styděla. A nevěděla jsem, jak to všem spolužákům vysvětlit. Chtěla jsem jim říct, že auto je mého otce. Že mám vlastní auto, ale je rozbité. Nicméně se mi to ale nepodařilo okecat. Takže jsem asi poslední dva tři roky byla jako outsider. Tady jde vidět, že o na autě hodně záleží, že dělá tak i osobnost svého majitele. Nicméně ale záleží na každém, jak se k tomu postavit. Kdyby bylo na mě, tak bych se nikdy nikomu nesmála, že má staré auto, které připomíná popelnici. Myslím, že by to bylo pak prima. Já si sice dávám na autě moc záležet, ale když nejsou peníze, tak nemlže být ani luxusní auto.